UAAAAAAAA!

TAk dnes nám to začíná! Kurňa, ani jsem nedospal...
Už to na mě leze! Předvýměnovej strees...
Dneska odpoledne to vybouchne...
Držte nám palce...

Každopádně tohle mě asi celej tejden nečeká: :-)

Stěny z papíru, prsty z olova, šusťáky z kašmíru a pekáče s vypečeným životem...

Francouzský zdi se musejí dělat z nějakýho superzvukovodivýho papíru. Jinak by mě asi těžko napadlo, že Irina (která bydlí nade mnou) se právě rozhodla předčasně ukončit svůj projekt a momentálně se snaží nacpat do svého kufru vybavení celého pokoje i se skříní a psacím stolem. Pravděpodobně bude jenom zametat. No, holt normální sobotní noc mezi dobrovolníkama. Žádná párty, žádná povyražení, tak jsem se rozhod, že zase trochu oživím svůj strádající blog. Kdybych měl aspoň nějaký nový obrázky. Informatici (řízlý psychoanalýzou) tvrdí, že náš blog je odrazem nás samých. No, dneska se mi to asi nepodaří vyvrátit (i když bych rád).

Přestává mě bavit objevování krás Bretaně. Za poslední tři měsíce jsem jich objevil tolik, že ty další už bych asi nedokázal ocenit. Má sbírka fotek různých druhů skalnatého pobřeží už pomalu začíná nabývat nudných rozměrů, tak jsem se rozhod jí předčasně uzavřít a prohlásit za dokončenou.

Už se taky nestydím přijít do práce o půl jedenáctý i přesto, že si ze mně všichni dělají srandu, že tam chodím jak do houslí. Už mi přestalo vadit, že si myslí, že tam jen sedim a plánuju si příští víkendovej výlet. Už to spíš vnímám jako nutnou součást mojí pozice zahraničního dobrovolníka v la Fédé. Začínám věřit v naší výměnu a vím, že jsme do toho dali hodně energie. Teď už nám zbejvá jen ten vlak dotlačit až na vrchol a pak ho (v pondělí odpoledne) pustit střemhlav dolů a doufat, že to nějak uřídíme...

No a asi se pomalu smiřuju s tím, že moje příspěvky na blog začínaj mít sestupnou tendenci. Asi je konec vybroušeným frázím, sbohem slovní hříčky, adieu vtípkům mezi řádky...

No a taky mi už začíná místy docházet, že se nejen můj blog, ale i celé moje žití tady pomalu chýlí ke konci. Čeká mě výměna, měsíc dotahování nedokončený práce, Ctiradova svatba, rodinná návštěva Bretaně, závěrečná párty a tradá sbohem slavnému Redonu. Sbohem našemu tureckému sídlišti, kde místo serenád hvízdají místní trubci, kde přebasované autorádio, stažená okna a bílé šusťáky se třemi až pěti pruhy jsou součástí každodenního kolorytu. Sbohem EVSce, sbohem sedmi děvčatům, které mě po devět měsíců dokázaly těšit i unavovat, rozesmát až k pláči i zahnat do nejhlubších koutů mého pokoje. Sbohem zvlášť těm, co mě jednoho předvánočního večera nechaly za neustálého podporování zvracet na svém záchodě po další prohrané bitvě se slovenskou slivovicou. Sbohem všem českým návštěvám, které mi pomáhaly hlouběji proniknout do místního života.

No, ale ještě to nebudeme zavírat úplně. Pravda, fotky moře a superúžasnejch skalnatejch útesů už sem asi žádný nedám. A taky asi nikdy nenapíšu tu spoustu věcí, co jsem slíbil v říjnu. Ale možná sem ještě hodím něco vypečenýho. Přece jenom, než si to tady vyžeru do úplnýho konce, čeká mě ještě několik výpečků, které je škoda na tom EVSáckém pekáči nechat mravencům. A každej přece ví, že výpečky jsou stejně nejlepší... :-)

O invazi, astronomii a ječící Ivce :-)

O tom, že jaro přišlo do Bretaně, už nelze pochybovat asi měsíc. Je to informace, co se celkem rychle roznesla široko daleko, především do mé rodné řípovitoblaníkovité (nebo braníkovité?) domoviny. Nelze však přičítat všechny zásluhy mému blogu Výrazně se na tom podílely i jiné komunikační kanály, jako třeba blog Editin, co povětrnostními podmínkami výrazně posiluje míru jarnosti toho mého.

Poslední čtyři víkendy jsem vlastně nedělal nic jiného, než cestoval s českými kamarády po zdejším okolí. Spolubydlící už si ze mě dělaj srandu, že jsem tu zahájil českou invazi a postupnou metodou „vaření žáby“ se snažím připojit Bretaň k zemím Koruny české. No nebylo by úplně od věci, kdyby se to povedlo. Ale k věci :-)

Posledními okupanty byli snoubenci Macháčkovi. Přijeli v období, kdy moje dlouhodobě kumulovaná nevyspalost vlivem několika posledních pařeb kulminovala, a proto jsem se s jejich entuziasmem „vidět celou Bretaň za dva dny“ těžko vyrovnával. Když člověk navíc vezme v potaz, že Ctirad vstává každý den do práce v šest hodin, marně jsem hledal argumenty pro svůj postoj, že vyrážet k moři v devět ráno je fakt brzo. Nezabral ani můj majstrštich s astronomickým časem (viz níže), takže druhý den (o nedělním ránu!) jsem kolem deváté už postával v pekárně čekaje na porci teplých baget.
Po snídani jsme vyrazili do centra Redonu, kterou jsme loudavou chůzi prošli za 20 minut křížem krážem. Tož jsme se vydali stopovat k moři. Vyjdeme z města a zvedneme palec. První auto jedoucí kolem zastaví, vykoukne z něj sympatická mladá slečna, co se nás ptá, kam míříme. Říkám, že kamkoliv k moři. A tož ona na to: My jedeme do Quiberonu, tak si naskočte. „Kurňa, to je klika!“ říkám si. „Nejhezčí pobřeží v okruhu 200 kilometrů a oni tam zrovna jedou!“ No po cestě nám ještě nabídly (ta slečna totiž jela na výlet s maminkou), že se k večeru vrací stejnou cestou do Redonu a že nás rády vezmou zpět, jestli chceme.
No není tohle z pr*ele klika? No řekněte...

No, vezmu ty dva dny letem bretonským světem: Prošli jsme se po pláži, po útesech, potkali gothicmetalového dudáka (fakt nekecám!), zdokonalili techniku koupání mezi kameny (takže příště, Vašku, žádný puchejře ani řezný rány), prošvihli jsme příliv na mont Saint Michel, měli ještě několikrát kliku při stopování, našli pár mušlí, porušili zákon o pití alkoholu na veřejnosti, našli pár krabů,
zahodili všechny mušle a kraby co jsme našli, potkali slovensky mluvícího francouze a řídili metro.

No, fakt jsme se nenudili. A nakonec to byla i sranda, takže jsem úplně zapomněl na to, že nejvíc ze všeho se mi chce spát...

A jak je to s tím astronomickým časem? No, je to jednoduchý: Bretaň se z geografickýho hlediska nachází na stejné úrovni jako Anglie, což znamená, že by tu mělo být o hodinu míň tak, jako v Anglii. Když navíc vezmeme v potaz fakt, že minulý víkend se posouval čas (z reálného na nějaký blbý imaginární letní) o hodinu dopředu, hnedle se nám z devíti hodin stane sedm. A to je sakra brzo! Nechápu, že je to nepřesvědčilo...

Tak Zdar!

Jo a přikládám i video. Tentokrát jsem měl tak motivovanou návštěvu, co točila všechny videa sama, já to jen nakrouhal...:-P